Náš keramický ateliér vzniká v roce 1997 jako samozřejmá a nedílná součást definitivního odchodu z Prahy do milovaného Pošumaví, zpátky ke kořenům, které nás s malebnou pošumavskou krajinou poutají už minimálně několik století.

Konečnou se po dlouhém hledání stává osada Vítaná se snovým výhledem na panorama Šumavy s dominantou dvou, pro zaoblenou Šumavu nezvykle špičatých, vrcholů Ostrého.

Do té chvíle moje keramické a výtvarné zkušenosti formovala především Praha a pražské ateliéry, na úplném keramickém prvopočátku stojí určitě nevšední zájem obou rodičů o výtvarné umění, následně moje první hliněné kroky pod vedením, slovy mého táty čarokrásné slovanské bohyně, Heleny Červinkové, vládkyně posledního patra pětipodlažní  vodárenské věže na Letné, a v souběhu nezapomenutelné hodiny kresby na Novém Světě v tajemném ateliéru s vůní terpentýnu a šípkového vína pro mě dodnes a navždycky zásadní Evy Švankmajerové, která mě později i připravovala na talentové zkoušky, také hodiny kresby aktů v Karlíně, kde jsem byla zaručeně nejmladším žákem, coby základní školou povinná, mezi studenty převážně výtvarných vysokých škol, krátce jsem měla možnost nahlédnout i do kočičího ateliéru Heleny Samohelové a letmo prošla ateliérem Kerat v Dejvicích.

Ze vzdělávacích institucí, jež mi víceméně zůstali uzavřené v podobě, o jaké jsem snila, se mi po praktické stránce mnoho nedostalo, zato otisk lidských osudů a zajímavých osobností byl silný a trvalý. Praxe hloubětínského SOU uměleckých řemesel v Podkovářské se pro keramiky odbývaly v malebném prostředí štěchovické hrnčířské dílny s osobitým kouzlem a vysokožárnou kasselskou pecí na dřevo, tenkrát včetně celé obytné části a zahrad v tzv. národní správě, tedy státem zabrané hrnčířskému rodu Davidových, dnes už zase šťastně zpátky v péči vnuka Martina Davida, který kdysi v dílně nastoupil hned po vojně jako řadový zaměstnanec a nedal o Vánocích krásný Klárce Bendorfový pusu, zato mě jo.

Vzhledem k tomu, že valnou většinou jsme tu byli tak nějak za trest, coby děti tehdy státnímu zřízení nepohodlných rodičů, sešla se tu společnost myslím nadmíru vybraná.

Pro mě největší a nejmilejší osobností byla vnučka Františka Halase Markéta Halasová, k mým učňovským souputníkům patřila Kateřina Helceletová, Zbyněk Vostřák, Šimon Ornest, a z těch kdo už tehdy pilně pracovali na plný úvazek, kromě zásadní a milované Markéty Halasové, dnes akademické malířky, nemůžu opomenout nesmírně zajímavou výtvarnici Kláru Jánskou, tehdy Bendorfovou, která nás pro změnu propojovala se světem pro nás opovržené nedostupné bechyňské keramické školy.

Štěchovická dílna byla přínosem především zmíněnou vybranou společností, z keramického řemesla jsme pochytili hlavně tu specifickou vůni a atmosféru, větší měrou jsme sbírali jablka, skládali uhlí, rovnali sáhodlouhá prkna pro výpal, brousili, bourali pece a tahali těžké karborundové pláty, i tak na to moc ráda na to vzpomínám.

V revolučním roce 1989, jsem školu dobrovolně opustila, představa, že budu muset odpracovat ve Štěchovické dílně povinných učňovských pět let mi nedávala spát a zvolila jsem cestu samostatnosti se vším všudy, včetně budoucího odchodu ze zázemí a komfortu života v Praze.

Nicméně Praha navždy zůstává mou niternou záležitostí, mou rodnou vesnicí je Letná a do Prahy jezdím čerpat, odpočívat a nabýt energii, tak jako jiní na venkov a do přírody.

Zároveň Praha zůstala po dlouhou dobu i stěžejní pro odbyt, vyjma posledních třech let jsme od roku 2002 úspěšně procházeli obávanými konkurzy pro prodej v Galerii pod širým nebem na Karlově mostě, kde jsme prodej přerušili během covidové karantény a dále už nenavázali, přeci jenom to není tak blízko a tvorba je s ohledem na konkurz hodně jednostranná a po dlouhém období kdy veškerá práce dílny směřovala k prodeji v Praze, nezbýval prostor pro širší autorskou tvorbu.

Chtěli bychom, chtěla bych, se větší měrou věnovat tvorbě v místě kde žijeme.

A právě pro tu potřebu věnovat se víc své vlastní tvorbě, s dorůstající novou generací nejen výtvarných genů naší rodiny a nutností nás finančně zajistit, s ohledem na bolavá záda a ubývající síly a zároveň potřebou vyhovět nejen náročným zájemcům, ale i těm kteří si nemohou dovolit přeci jen dražší originální kousky, jsme pro změnu kromě jiného zalovili i ve vodách pro nás zcela nových a začali jsme část naší tvorby směřovat i k ručnímu odlévání keramické hmoty do sádrových forem s následným dotvořením, a postupně bychom se rádi dostali i k vlastním originálním formám a díky jednoduché technice  lití umožnili vznik pracovního místa a pokud by se povedlo prostor dílny vhodně zpřístupnit, ideál je malá chráněná dílna.

Základem našeho ateliéru stále zůstává, pro mou tvorbu zásadní modelování z volné ruky, hrnčířský kruh trochu zahálí, ale ne docela, je to můj letitý milý.

Cílem je, aby keramika byla kromě naší originální tvorby dostupná všem, kdo k nám najdou cestu a dělat radost i dobře zpracovanými kousky ze sádrových forem. Pro někoho ‚už‘ možná na uměleckém písečku zacházíme příliš daleko, já si to ‚už‘ momentálně nemyslím.

A proč C´est ou?

Vítaná je prostě cestou, nejen tou svatojakubskou všerubskou, která začíná v Praze na Karlově mostě, ale i cestou od někud někam, třeba i do hospody na pivo.

Ale taky proto, že všichni každou vteřinou svého bytí jdeme minimálně svou cestou, a protože cesta vede k tomu něco se dozvědět, něco, někoho najít, potkat, objevit, uvidět, a to všechno se děje cestou, cestu si taky volíme a někdy nemáme úplně na vybranou.

Cestou se občas ztrácíme, někdy z některé i sejdeme.

Cesta může být nekonečná.

Cesta je proces, tvorba je proces a taky cesta, a cestou se ‚přece dějou věci‘.

Cesta je záhada, často nevíme, v jaké části cesty se nacházíme.

Cesta je symbol, archetyp.

Cesta je očekávání, představa, těšení se na to, co nás na konci cesty čeká.

Nicméně i kýžený cíl je po chvilce vlastně nuda, je to konec cesty a konec cesty může být i definitivní a my jsem zvědaví, zvídaví a nuda je nudná.

Zveme vás ke sledování procesu proměn v našem ateliéru C´est ou,   

přijďte se s námi nenudit, trochu se umazat a ujít kus společné cesty, pro tentokrát hliněné.