K šicímu stroji jsem se dostala jako slepý k houslím - zdědila jsem ho po tchýni (ač ta ještě žije). Sednout jsem se k němu ale neodvážila, protože k čemukoli, co potřebuje elektřinu, mám respekt. Radši jsem šila v ruce až do chvíle, kdy po perném dni, který jsem celý strávila zkracováním závěsu, přišel manžel a zbývající stranu měl na stroji hotovou za pět minut. Rozhodla jsem se se strojem seznámit tak, že si ušiju kabelku. Kupodivu dopadla slušně a tak šiju dál.

V hlavě nosím ještě spoustu různých možností, jak zaměstnat ruce, ale 3 večerní "dětíprosté" hodiny mi nedávají příležitost se jim věnovat. Tak snad....za rok?